close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Nejtěžší dostih nevyhrávají nohy koně, nýbrž jeho srdce.

Únor 2008

Hrůza!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! X(

4. února 2008 v 19:57 | eror... |  Týraní zvířat

Tohle je fakt hrůza!!!!kopírujte , ... kopírujte!!!

Moc vás všechny prosím zkopírujte si to do svých blogů! Děkuji!!

Informace o hrůzných transportech koní :-(((((((((((

4. února 2008 v 19:55 | eror... |  Týraní zvířat
NFORMACE O TRANSPORTECH KONÍ
Každým rokem je z Polska vyvezeno asi 30 000 koní do Itálie na jatka. Hladoví, žízniví a vyděšení jedou až pět dní. Jejich cesta představuje jeden z nejkrutějších a nejmáně kontrolovaných způsobů transportu živých zvířat.

Utrpení koní
Polsko je největším vývozcem koní na maso. 90% z nich je transportováno do Itálie, zbytek do Francie a Belgie. Koně podstupují velmi dlouhá cesty trvající až 95 hodin a vedoucí přes 6 zemí. Mezi nimi je taká česká republika. Evropská organizace na ochranu zvířat monitorovaly tyto transporty a zdokumentovali neuvěřitelná utrpení koní a porušování
mnoha předpisů. Koně jsou natlačeni těsně na sebe, jsou používány nevhodná a zastaralá kamiony, přestávky určená k napájení, krmení a odpočinku jsou buď naprosto ignoroványnebo hrubě podceňovány.
Některá zvířata stráví celou cestu bez odpočinku, vody a krmení. řidičům je přikázáno koně nenapájet, protože konzumenti chtějí "nenasáklá maso". Vědecká důkazy dokládají, že pouhých 24 hodin cesty při zajištění dobrých podmínek představuje i pro zdraváho koně velký problám. Koně jsou navíc často nemocní nebo staří a podmínky rozhodně nejsou optimální. Mezi nejčastější zdravotní problámy, kterými koně na cestě trpí, patří zápal plic, plicní infekce, salmonela, zvýšená činnost srdce a žaludeční vředy. Mnoho koní během transportu ztratí rovnováhu a spadnou. Pak mohou jen stěží vstát a jsou tak pošlapáváni a zraňováni stojícími koňmi. Zkolabovaní koně jsou na zastávkách vytaženi z kamionu nebo jsou donucováni k tomu, aby se postavili na nohy. To zahrnuje kopání, bití či použití elektřiny. Na jatkách je s koňmi opět brutálně zacházelo. Velmi často nedochází k omráčení nebo je prováděno neprofesionálně. Někdy jsou taká zvířata porážena před očima ostatních koní, čím je porušován polský zákon.

Cesta
Již na česko-polských hranicích v českám Těšíně jsou koně v žalostnám stavu, nemocní, zranění, v šoku a stresu. Z česká republiky jsou koně vezeni přes Slovensko, Maïarsko a Slovinsko. Tato velmi dlouhá cesta je vybrána ve snaze vyhnout se rakouským hranicím, kde byly zavedeny přísná kontroly znemožňující průjezd takto týraných koní. Po dosažení slovinsko-italských hranic je většina koní v naprostám vyčerpání, někteří jsou již mrtví. Na mnoho z nich ještě čeká dlouhá cesta na jih na Bari či trajektem na Sardinii.

Odkud koně pocházejí?
Většina koní je prodávána drobnými zemědělci, pro která přestali být koně lukrativní - kvůli stáří nebo nemoci. Někteří koně jsou závodní a malá část se chová speciálně na maso.

Proč?
Italští konzumenti požadují čerstvá koňská maso, polští koně jsou relativně levní a polská zákony není těžká obcházet. Nenasytná poptávka Italů má devastující účinky na celoevropskou populaci koní. Jen v Polsku se díky obchodu s koňským masem zredukoval počet koní z milionu na současných 500 000.


Zákon
Při dodržování platných polských zákonů by mohl být tento obchod okamžitě ukončen. Tyto zákony jsou ale naprosto ignorovány. To potvrzuje i Nejvyšší kontrolní úřad Polska, který taká přiznává, že potvrzení o způsobilosti koní k přepravě jsou u velká část přepravců falšovány a při transportech často dochází k porušování práv zvířat. Polská vláda ale transporty nadále toleruje, protože jsou významným zdrojem peněz do státní pokladny.

Zabrante tomu!Prosím okopírujte toto do svých blogů a pomocte koním i jiním zvířatům!

Co je lepší? Rozhodněte se sami

4. února 2008 v 19:53 | eror... |  Týraní zvířat
Tak co, jak se vám to zdá lepší, hezčí a rozumnější ??? Někdo by si řekl, že to je dost blbá otázka.. ale jestli jo, tak proč se dějí takové hrozné věci ??? A to o mnohých nevíme...
A nebo ???
Zajímalo by mě, proč to lidé dělají, když nám zvířata vůbec nic neudělala...
A nebo ???
Život má stejnou váhu jako jaký koliv jiný život... tak proč je za sebrání lidského života trest a za sebrání života zvířeti se nic neděje a ještě k tomu se to podporuje ???
Nebo ???
Jestli tohle bude pokračovat, tak už to nebude takové, jako dnes ....
Ale bude to vypadat takto... úplně bez života...
Prosím.... zabraňme vyvražďování zvířat a ničení přírody...
Šiřte to na své blogy, aby si co nejvíce lidí uvědomilo, co se vlastně ve světě děje...

Popis koňského těla

4. února 2008 v 19:49 | eror... |  Stavba těla koně
ZDROJ:Google

Appaloosa

4. února 2008 v 19:46 | eror... |  ↕PLEMENA↕
Appaloosa
Jako většina amerických plemen, která mají delší historii, je i appaloosa potomkem dovezených koní Španěly v době dobývání Střední a Jížní Ameriky. Tyto koně ovšem ovlivnily buď tvrdé místní podmínky, nebo cílevědomý chov. U appaloosy se uplatnilo obojí. Nápadně zbarvený koník zdědil sklon ke skvrnitosti po španělských předcích, ale v podstatě je dílem indiánských chovatelů kmene Nez Percés. Ti žili v severovýchodním Oregonu, jihovýchodním Washingtonu a v Idahu. Obývali údolí řek včetně říčky Palouse, vlévající se do Hadí řeky (Snake river). Podle nevelké řeky dostala jméno okolní krajina i kůň. Díky pečlivému výběru indiánů vznikl otužilý, všestranný typ koně s velmi dobrou povahou. Po šestidenní bitve r. 1877 však byli Nezpercéové vyhnáni do malé rezervace v Idahu a museli chov koní omezit. Plemeno zachránili teprve v r. 1938 nadšení chovatelé z městečka Moscow.
Typickým znakem appaloosy jsou výrazné oči, jejichž duhovku dokola obklopuje dobře viditelné bělmo. Pokožka na chřípí a kolem genitálu je nepravidelně černobíle skvrnitá; skvrny musejí být drobné. Hříva a ohon jsou neobvykle krátké a řídké, tvrdá kopyta jsou obyčejně černobíle pruhovaná. Nezpercéové koně nekovali. Appaloosa je vysoká 144 až 154 cm, zřídka více. Hlava má rovný profil a nápadně pohyblivé uši, krk je dlouhý, obloukovitý, hřbet rovný, trup dobře osvalený, nohy poměrně krátké. Původní typ byl všetranný jezdecký kůň a nosič, dnes je appaloosa žádána jako dobytkářský kůň a pro rekreační i terénní ježdění.

Zbarvení appaloosy

Nejnápadnějším znakem, jímž se appaloosa liší od všech amerických plemen, bylo její neobvyklé skvrnité zbarvení, které se příliš často nevyskytovalo ani u španělských koní. Zprvu zřejmě převládaly drobné skvrnky, v Evropě označované jako tygr. V tomto případě jsou skvrny na bílém podkladě rozeseté víceméně pravidelně po celém těle. Toto zbarvení možná zdědil právě po appaloose americký pony. Později se však zbarvení měnilo, přibývalo ploch smíšené srsti a appaloosa se stávala výjimečnou. Vyhranilo se šest typů základního zbarvení. První tři jsou koně s podkladem jednobarevným, ať bělouši, hnědáci či ryzáci. Na jejich srsti jsou víceméně pravidelně rozptýleny skvrnky, dost nepravidelné u tygra, který se u appaloosy nazývá leopard. Skvrny jsou i na hlavě a na nohách až ke kopytu. Negativem je snowflake (sněhová vločka) nebo frost (jinovatka), drobné bílé kvítky na tmavém podkladě po celém těle. Poměrně vzácným zbarvením je raindrops (dešťové kapky); velké skvrny kapkovitého tvaru jsou rozmístěny hlavně na trupu koně, hlava a nohy jsou bílé. Základem dalších třech typů jsou tmaví koně se světlou zadní částí hřbetu a světlou zádí. Toto zbarvení se nazývá blanket (deka). Jednobarevná deka je bez dalšího označení. Deka s velkými skvrnymi je spotted blanket, prakticky nejoblíbenější typ. Nejsložitější typ blanketu je dark foreparts, kdy jsou na světlé zádi velké tmavé skvrny, kdežto tmavý předek může být drobně světle i tmavě skvrnitý.

Andaluský kůň

4. února 2008 v 19:43 | eror... |  ↕PLEMENA↕
Andaluský kůň

Úvodem...

Ve vývoji současných plemen koní se jako nejvýraznější projevil vliv arabský a berberský. Když nebereme do úvahy plnokrevníka a jeho asi dvěstěletou historii, je tady ještě někdo, skutečná šedá eminence koňské rasy. Je to andaluský kůň, po staletí známý jako španělský kůň...

Název plemene:

Pura Raza Espaňola

Vysvětlení názvu:

Přesto, že se jedná o mimořádné zvíře, vyskytuje se kolem andaluského koně spousta nesrovnalostí, které vyplývají z faktu, že toto jediné plemeno, chované jak ve Španělsku, tak v Portugalsku, se označuje množstvím různých jmen. Mnohá z nich jsou odvozena od zeměpisných oblastí, kde se chovají, nebo vyplývají z drobných lokálních nuancí typu, způsobených zaměřením chovu nebo jejich využitím. Následkem toho se týž kůň jmenuje andaluský, španělsý, kartuziánský, zapatský, iberský a ještě jinak. Svůj původní a nejrozšířenější název dostal podle kraje v jižním Španělsku v okolí Sevilly, Granady a Cordóby - Andalusie. V roce 1912 však španělští chovatelé přestali užívat původní název andalusan a nahradili jej výrazem čistokrevný španělský kůň. Ve světě však stále platí označení andaluský.

Původ a historie:

Andaluský kůň se vyvíjel v oblasti ovlivněné po nejdelší dobu maurskou kulturou. Jeho předky byli zřejmě arabští a berberští koně, dovezení ze severní Afriky a primitivní plemeno sorria, které tehdy bylo původním plemenem na pyrenejském poloostrově. Andalusan má více z povahy berberů a je to kůň všestranný, vhodný do zápřeže i pod sedlo. Po dlouhou dobu se tento kůň choval čistokrevně, teprve v poslední době došlo k přikřížení anglických plnokrevníků a jiných plemen. Nejčistší formou andalusana je kartuziánský kůň, chovaný ve španělském klášteře Jerez de la Frontera. Tito koně jsou drobnější a štíhlejší naž průměrný andalusan, ale podílejí se na všech význačných liniích dnešních andaluských koní. Vrcholu dosáhl klášterní chov v 17. a 18. století. Nepříbuzenská plemenitba s těžkými hřebci v pochybném úsilí vyšlechtit větší koně takřka zničila andalusana. Mniši z Jerezu pokračovali ve výběrové plemenitbě a čistý chov zachránili.
Španělsko bylo odedávna proslulé kvalitou svých koní, dokonce již ve starověku. Koně chovali Iberové i Vandalové a zejména proslulý byl vizigotský chov, který v raném středověku dodával nejcennější bojové koně do celé západní Evropy. Po arabské invazi se krev místních houževnatých koní vylepšila přkřížením berberů a ušlechtilých arabů. Současně však na ně působilo mnoho dalších vlivů, zejména méně ušlechtilých pracovních koní. Po poražce Maurů u Poitiers v r. 731 začali sever Iberského poloostrova spolu s rytíři dobývat těžší severští koně. Ovšem během bojů i mírových epizod zde stále docházelo k míšení koní získaných ukořistěním i obchodem. Za sedm století částečné okupace Pyrenejského poloostrova Maury se ustálilo několik typů ušlechtilých koní, kteří však podle mínění arabských chovatelů nezasluhovali rodokmnen. Maurové museli odejít - dobytím Granady r. 1492 jejich panství definitivně skončilo, ale koně zůstali. V roce 1476 byl založen při ústí Guadianny, na dohled od rozsáhlých bažin La Doňana, dnes přeměněných v nejslavnější mokřadní rezervaci Evropy, kartuziánský klášter Jerez de la Frontera. Pilní a odříkaví mniši brali svůj úkol uchovat nedotčené jádro andaluského plemene velmi vážně a udrželi původní typ po více než pět století. Španělští koně později přejímali především reprezentační účely, takže aby získali větší hmotnost, docházelo třeba ke křížení s těžkými neapolitánci. Ještě před zhroucením panství Maurů se španělští koně dostávali do celé Evropy a stali se ve své době nejoblíbenějšími a nejcennějšími zvířaty jezdeckými a kočárovými. Měli dokonce pověst "nejvznešenějších koní světa" a ne náhodou je po nich pojmenována proslulá vídeňská Španělská škola, i když v ní dávno jezdí lipicáni. Jejich krev přispěla k vývoji mnoha evropských plemen, včetně lipicánů a našeho starokladrubského koně. Andaluští koně se stali náměty mnoha uměleckých děl a dobrodružství jejich slavných pánů, na nichž měli lví podíl, se stala legendami.
Popis a charakteristika:
Andaluský kůň je všestranný, ovladatelný, s příjemnou povahou a impozantním vzhledem. Vyznačuje se lehkým klabonosem, mandlovýma očima a úhlednýma ušima. Jeho důležitým znakem je silný, lehce klenutý krk, s výrazným hřebenem, zejména u hřebců, mohutnými plecemi a silným hřbetem. Typický je také nízko nasazený ocas a neobyčejné bohatá hříva i ohon. Hlavním znamením je však okázalý vysoký chod.
Andalusan je poměrně vysoký kůň, výška v kohoutku může být 155 - 160 cm. Typické zbarvení je bílé, a to v nejrůznějších typech, zpravidla s tmavou hřívou, vraníci jsou velmi vzácní, častěji se v chovu objevují hnědáci, ale nejsou žádoucí. Kůže a všechny viditelné sliznice musí být tmavé. Také kopyta musí bý t vždy tmavá a jsou poměrně strmá, jak to vyžaduje chod koně. Typ se liší podle původu. Kartuziánští koně mají hlavu jemnější, téměř bez klabonosu, kdežto linie ze severního Španělska jsou poněkud těžší, s méně úhlednou hlavou. Typické je vznosné nesení krku, který je vysoko nasazen. Hříva a ohon se upravují jen minimálně, patří totiž k největším ozdobám koně. Hříva se sčesává zpravidla na levou stranu tak, aby se krásně rozprostřela po celém krku. Žíně ocasu se krátí pod úrovní patek, u kočárových koní se svazují do delšího volného uzlu nad úrovní hlezen.
Kůň se vyznačuje dlouhověkostí. Babieca byl přes 20 let koněm španělského národního hrdiny Ruy-Diaza - El Cida (asi 1040 - 1099). Kůň uhynul ve věku 40 let a je pochovaný v klášteře San Pedro de Cardena. Na jeho počest zde stojí památník.

Povaha:

Andaluští koně mají opravdu příjemnou povahu. Jsou paddajní, živí a velmi dobromyslní a učenliví. Přitom mají dostatečnou ohnivost a odvahu. Díky horkému a suchému prostředí, kde se toto plemeno vyvíjelo, je zdravé, odolné, s neobyčejně tvrdými kopyty a poměrně skromné na výběr potravy. Andalusan má dostatečnou inteligenci, aby zvládl náročné úkoly a dost síly, aby je perfektně realizoval. Je opravdu všestanný a rád se učí. Pokud trvale žije s jedním člověkem, vytváří se k němu až překvapivě vřelý vztah.

Využití a sport:

Andaluský kůň je univerzální pracovník, ne příliš rychlý, ale zato vytrvalý, houževnatý a obratný. Dlouho se používal i k tahu pro reprezentační účely, protože jeho vysoká akce je neobyčejně působivá. Dodnes ostatně tahá královské kočáry. Ve Španělsku se tito koně cviči i pro zápasy s býky a k podobným účelům, které od koně vyžadují mimořádnou odvahu a obratnost. Dnes se osvědčují také při drezúře i v různých typech jezdeckých soutěží. Díky mimořádně pružnosti svých klubů patří k nejlepším koním pro vysokou školu. Sklízejí i nejvyšší ocenění při vozatajských soutěžích. Osvědčují se však i v těžších podmínkách, například španělská jízdní policie v Madridu i v jiných městech používá andalusany. Andalusan se stal také podkladem k vytvoření dalších plemen, protože svému potomstvu předává velmi užitečné vlastnosti.

Americký klusák

4. února 2008 v 19:42 | eror... |  ↕PLEMENA↕
UVODEM
Americký klusák je přední světový závodní kůň, běhající v zápřeži, a ve své vlastní zemi je ceněn stejně jako špičkový plnokrevník. Ve Spojených státech jsou klusácké dostihy, co se popularity týče, na druhém místě, hned za rovinnými dostihy plnokrevníků. V mnoha evropských zemích, zejména Rusku, jsou klusácké dostihy vůbec nejoblíbenější. V Itálii se chová daleko více klusáků než plnokrevníků...

Název plemene:

American Standardbred

Vysvětlení názvu:

Název Standardbred byl použit poprvé v roce 1879 a vyjadřuje zásadu, že při zápisu do plemenné knihy musí každý špičkový klusák podstoupit přezkoušení standartní rychlosti. Tento standard byl původně tři minuty, později dvě minuty 30 sekund na míli. U mimochodníků, kteří jsou rychlejší, požaduje standard čas ještě o pět sekund lepší. Dnes je rychlost nižší než dvě minuty na míli celkem běžná.

Původ a historie:

Americký klusák byl vyšlechtěn koncem 18. století ve východních státech USA, zejména v Appalačském pohoří. Zakladatelem plemene byl anglický plnokrevník Messenger kůň vynikajícího původu po všech třech arabských plemenících. Dalšími předky byla americká plemena, především morganové a kanadští a narrangasettští mimochodníci.
V roce 1788 byl do USA dovezen anglický plnokrevník Messenger. V Anglii úspěšně závodil v rovinných dostizích. Podobně jako první plnokrevníci, i on měl klusácké vlohy, zděděné po starých norfolských cestovních koních. Messengerův rodokmen, který je v prvním svazku General Stud Book (plemenná kniha anglického plnokrevníka), obsahuhe krev všech tří arabských plemeníků, zakladatelů plnokrevníka, a to především Godolphina. Messenger prožil 20 let v různých hřebčínech v Pensylvánii, v New Yorku a New Jersey a uhynul v roce 1808 a byl pochován na Long Islandu. Bylo mu 28 let. V zápřeži nikdy nezávodil, ale v rodokmenu měl několik klusáků, a tyto vlohy předával potomstvu. Jeho otec Mambrino, vnuk Sampsona po Blazeovi (praotec klusáků) byl klusákem a jeho majitel, lord Grosvenor, kdysi vsadil 1 000 sovereignů, že tento kůň dokáže klusem urazit 14 mil za hodinu. Messenger připouštěl všechny typy klisen včetně morganů a kanadských a narrangasettských mimochodníků, kteří dnes již neexistují. Díky tomu se do chovu dostalo mnoho koní s mimochodem. Tato schopnost pocházela jak z anglických zdrojů, tak z kmene španělských genetů, kteří v Americe přežili v potomstvu španělských koní dovezených v 16. století conquistadory. Právě tito španělští geneti vynikali hladkým mimochodem, který je dnes u amerických klusáků přednostně požadován. V Americe jsou mimochodníci v poměru k ostatním klusákům 4:1.
Druhou linii založil Clay, potomek berberského hřebce, dovezeného z Tripolisu v roce 1820. Nejvýznačnějším představitelem amerického klusáka byl Hambletonian, narozený v roce 1840, který se považuje za hřebce zakladatele současného amerického klusáka. V letech 1851 - 1875 se stal otcem 1 335 potomků. Hambletonian byl blízce příbuzný Massengerovi po matce, ale měl i krev Claye. Mezi potomky Hambletoniana bylo mnoho vynikajících klusáků, kteří dosahovali na závodní dráze skvělých výkonů, i když on sám nikdy nezávodil. Říkalo se ovšem, že urazil míli za dvě minuty čtyřicet osm a půl sekundy. Hambletonian byl robustně stavěný. Dospělý měřil 155 cm v kohoutku a 160 cm v kříži. Jeho tělo bylo význačné mimořádně silnou zádí. Matka Hambletoniana, klisna Charlese Kenta (tehdy bylo zvykem označovat koně podle svého majitele), byla blízce příbuzná Messengerovi. Své klusácké schopnosti zdědila po otci Bellfouderovi, což byl přímý potomek proslulého norfolského klusáka jménem Old Shales. Jedním z vynikajících synů Hambeltoniana byl Dexter, který v roce 1860 urazil míli za dvě minuty sedmnáct a čtvrt sekundy. Mohl se ještě zlepšit, kdyby nebyl prodán za 25 000 dolarů Robertu Bonnerovi, velkému nadšenci, který mu z morálních důvodů nedovolil závodit ani na něj sázet, a používal jej výhradně pro svoje potěšení. První, kdo zaběhl míli pod dvě minuty, byl mimochodník jménem Star Pointer, který v Readvillu v Massachusetts dosáhl v roce 1897 času 1:59.25. Předky většiny amerických klusáků jsou synové Hambletoniana, George Wilkes (*1856), Dictator (*1863), Happy Medium (*1863) a Electioneer (*1868).

Popis a charakteristika:

Americký klusák je vysloveně sportovní kůň, určený k dostihům v zápřeži. Převážnou většinou jsou to mimochodníci, protože ti se v USA více cení, neboť jsou rychlejší než diagonální klusáci. Jsou to nejrychlejší klusáci na světě, vyznačující se pevnou, robustní stavbou a dokonalou mechanikou pohybu. Při posuzování koně je hlavní především výkon, exteriér pro toto plemeno není důležitý. Americký klusák je delší a méně elegantní než anglický klusák a těžší než americký jezdecký kůň.
Výška koně se pohybuje od 155 co 160 cm, obvod hrudi má přesahovat 180 cm a obvod metakarpu 20 cm. Celková hmotnost koně nemá být větší než 500 kg. Američtí klusáci jsou poměrně nižší a delší než plnokrevníci, mají hrubší hlavu, kohoutek nižší naž záď a vynikají především mohutným osvalením plece i zádi. Zvláštní důraz se klade na kvalitu nohou a tvrdost kopytní rohoviny, která má být "ocelová". U tohoto plemene jsou povoleny všechny plné barvy, nejčastěji jsou to hnědáci a ryzáci, vzácněji vraníci. Bílé znaky nejsou oblíbeny, i když nejsou důvodem k nižšímu ocenění koně. Tito klusáci mají velmi přímý, velmi dlouhý a vydatný chod a dovedou se soustředit na výkon mnohem lépe než jiní koně. Ovšem také tréninkové metody byly v předních klusáckých stájích dovedeny k dokonalosti, takže právem toto plemeno drží titul nejrychlejšího klusáka světa.

Povaha:

Americký klusák je kůň velmi houževnatý, bojovný a tvrdý, většinou vyniká i odvahou, i když ji na dráze nemůže uplatnit tak dobře jako dostihoví koně. Vzhledem k tomu, že klusáci jsou chováni ve velkých stájích a od mládí jsou podrobeni tvrdému tréninku, nemají tak dobrý vztah k člověku jako jezdečtí koně, ale jsou výkonní, poslušní a učenliví. Klusácký výcvik je velmi náročný, protože úspěch koně závisí na tom, aby ani ve vypjatých okamžicích nenacválal. Výkon je tím náročnější, že jezdčík v sulce nemá možnost koně ovlivňovat tak bezprostředně jako jezdec v sedle. Špičkový klusák nemůže být všestranný, dnes jsou klusáci výhradně specialisté, doby, kdy stejní klusáci závodili v sulce i pod sedlem, již dávno pominuly.

Využití a sport:

Americký klusák je výhradně sportovní kůň, který neslouží žádné jiné činnosti, než k závodům v zápřeži. Protože však jde o plemeno dokonale prošlechtěné, neobyčejně rychlé a výkonné, věnuje se jeho chovu mimořádná pozornost a američtí klusáci se vyvážejí do celého světa pro zlepšení výkonnosti jiných plemen klusáků. Závody klusáků jsou v USA velice oblíbené, jen maličko zaostávají za dostihy plnokrevníků a patří také k finančně nejvýnosnějším. Pochopitelně, že ceny špičkových koní dosahují astronomických výšek.
Americký klusák zastínil všechny evropské klusáky, a tak se na klusáckých závodech na celém světě setkáváme převážně se zvířaty, která mají alespoň z části americkou krev.

Popis a charakteristika:

Americký klusák je vysloveně sportovní kůň, určený k dostihům v zápřeži. Převážnou většinou jsou to mimochodníci, protože ti se v USA více cení, neboť jsou rychlejší než diagonální klusáci. Jsou to nejrychlejší klusáci na světě, vyznačující se pevnou, robustní stavbou a dokonalou mechanikou pohybu. Při posuzování koně je hlavní především výkon, exteriér pro toto plemeno není důležitý. Americký klusák je delší a méně elegantní než anglický klusák a těžší než americký jezdecký kůň.
Výška koně se pohybuje od 155 co 160 cm, obvod hrudi má přesahovat 180 cm a obvod metakarpu 20 cm. Celková hmotnost koně nemá být větší než 500 kg. Američtí klusáci jsou poměrně nižší a delší než plnokrevníci, mají hrubší hlavu, kohoutek nižší naž záď a vynikají především mohutným osvalením plece i zádi. Zvláštní důraz se klade na kvalitu nohou a tvrdost kopytní rohoviny, která má být "ocelová". U tohoto plemene jsou povoleny všechny plné barvy, nejčastěji jsou to hnědáci a ryzáci, vzácněji vraníci. Bílé znaky nejsou oblíbeny, i když nejsou důvodem k nižšímu ocenění koně. Tito klusáci mají velmi přímý, velmi dlouhý a vydatný chod a dovedou se soustředit na výkon mnohem lépe než jiní koně. Ovšem také tréninkové metody byly v předních klusáckých stájích dovedeny k dokonalosti, takže právem toto plemeno drží titul nejrychlejšího klusáka světa.

Povaha:

Americký klusák je kůň velmi houževnatý, bojovný a tvrdý, většinou vyniká i odvahou, i když ji na dráze nemůže uplatnit tak dobře jako dostihoví koně. Vzhledem k tomu, že klusáci jsou chováni ve velkých stájích a od mládí jsou podrobeni tvrdému tréninku, nemají tak dobrý vztah k člověku jako jezdečtí koně, ale jsou výkonní, poslušní a učenliví. Klusácký výcvik je velmi náročný, protože úspěch koně závisí na tom, aby ani ve vypjatých okamžicích nenacválal. Výkon je tím náročnější, že jezdčík v sulce nemá možnost koně ovlivňovat tak bezprostředně jako jezdec v sedle. Špičkový klusák nemůže být všestranný, dnes jsou klusáci výhradně specialisté, doby, kdy stejní klusáci závodili v sulce i pod sedlem, již dávno pominuly.

Využití a sport:

Americký klusák je výhradně sportovní kůň, který neslouží žádné jiné činnosti, než k závodům v zápřeži. Protože však jde o plemeno dokonale prošlechtěné, neobyčejně rychlé a výkonné, věnuje se jeho chovu mimořádná pozornost a američtí klusáci se vyvážejí do celého světa pro zlepšení výkonnosti jiných plemen klusáků. Závody klusáků jsou v USA velice oblíbené, jen maličko zaostávají za dostihy plnokrevníků a patří také k finančně nejvýnosnějším. Pochopitelně, že ceny špičkových koní dosahují astronomických výšek.
Americký klusák zastínil všechny evropské klusáky, a tak se na klusáckých závodech na celém světě setkáváme převážně se zvířaty, která mají alespoň z části americkou krev.

Popis a charakteristika:

Americký klusák je vysloveně sportovní kůň, určený k dostihům v zápřeži. Převážnou většinou jsou to mimochodníci, protože ti se v USA více cení, neboť jsou rychlejší než diagonální klusáci. Jsou to nejrychlejší klusáci na světě, vyznačující se pevnou, robustní stavbou a dokonalou mechanikou pohybu. Při posuzování koně je hlavní především výkon, exteriér pro toto plemeno není důležitý. Americký klusák je delší a méně elegantní než anglický klusák a těžší než americký jezdecký kůň.
Výška koně se pohybuje od 155 co 160 cm, obvod hrudi má přesahovat 180 cm a obvod metakarpu 20 cm. Celková hmotnost koně nemá být větší než 500 kg. Američtí klusáci jsou poměrně nižší a delší než plnokrevníci, mají hrubší hlavu, kohoutek nižší naž záď a vynikají především mohutným osvalením plece i zádi. Zvláštní důraz se klade na kvalitu nohou a tvrdost kopytní rohoviny, která má být "ocelová". U tohoto plemene jsou povoleny všechny plné barvy, nejčastěji jsou to hnědáci a ryzáci, vzácněji vraníci. Bílé znaky nejsou oblíbeny, i když nejsou důvodem k nižšímu ocenění koně. Tito klusáci mají velmi přímý, velmi dlouhý a vydatný chod a dovedou se soustředit na výkon mnohem lépe než jiní koně. Ovšem také tréninkové metody byly v předních klusáckých stájích dovedeny k dokonalosti, takže právem toto plemeno drží titul nejrychlejšího klusáka světa.

Povaha:

Americký klusák je kůň velmi houževnatý, bojovný a tvrdý, většinou vyniká i odvahou, i když ji na dráze nemůže uplatnit tak dobře jako dostihoví koně. Vzhledem k tomu, že klusáci jsou chováni ve velkých stájích a od mládí jsou podrobeni tvrdému tréninku, nemají tak dobrý vztah k člověku jako jezdečtí koně, ale jsou výkonní, poslušní a učenliví. Klusácký výcvik je velmi náročný, protože úspěch koně závisí na tom, aby ani ve vypjatých okamžicích nenacválal. Výkon je tím náročnější, že jezdčík v sulce nemá možnost koně ovlivňovat tak bezprostředně jako jezdec v sedle. Špičkový klusák nemůže být všestranný, dnes jsou klusáci výhradně specialisté, doby, kdy stejní klusáci závodili v sulce i pod sedlem, již dávno pominuly.

Využití a sport:

Americký klusák je výhradně sportovní kůň, který neslouží žádné jiné činnosti, než k závodům v zápřeži. Protože však jde o plemeno dokonale prošlechtěné, neobyčejně rychlé a výkonné, věnuje se jeho chovu mimořádná pozornost a američtí klusáci se vyvážejí do celého světa pro zlepšení výkonnosti jiných plemen klusáků. Závody klusáků jsou v USA velice oblíbené, jen maličko zaostávají za dostihy plnokrevníků a patří také k finančně nejvýnosnějším. Pochopitelně, že ceny špičkových koní dosahují astronomických výšek.
Americký klusák zastínil všechny evropské klusáky, a tak se na klusáckých závodech na celém světě setkáváme převážně se zvířaty, která mají alespoň z části americkou krev.

Zdroje informací:

  • Časopis Jezdectví 8/2001 str. 66 - 67 - Helena Kholová
  • Velká kniha o koních - Elwyn Hartley Edwards
  • Obrazová encyklopedie koní - Elwyn Hartley Edwards

Achaltekinský kůn

4. února 2008 v 19:36 | eror... |  ↕PLEMENA↕

Úvodem...

Historie jezdectví, zvláště pokud se dotýká původu plemen koní, vede nevyhnutelně ke spoustě nejasností, protikladů a také záhad. Takovým je i achaltekinec, pouštní kůň, který žije v okolí oáz v Turkmenistánu. Společně s jomudem je příbuzným turkmenského koně. Možná, že turkmenský a achaltekinský kůň nejsou nic víc než varianty starobylého plemene, které už ve starověku obývalo přilehlé oblasti...

Název plemene:

Achaltekinskaja lošaď, Achal-Teke

Vysvětlení názvu:

Achal-Teke je horská oblast na hranici Turkmenie a Íránu táhnoucí se od východního břehu Kaspiku až k Ašchabadu. Bylo to středisko hlavního kmene kočovných Teke-Turkmenů, rusky Achaltekinců, kteří pásli stáda mezi Persií, Afghanistánem, Bucharou a Chivou, tedy v dnešním Turkmenistánu, a podle nich dostalo plemeno jméno.

Původ a historie:

Achaltekinský kůň je starověké plemeno, vyšlechtěné kočovnými turkmeny zřejmě z tarpanů pouštního typu, neboť si dodnes uchovalo znaky pouštních koňovitých. Přestože se s těmito koňmi již od r. 1000 př. n. l. obchodovalo, vlastní chov zůstal omezen na vybrané části Turkmenie a teprve v novověku se zakládaly chovy i mimo tuto oblast. Chov se zřejmě řídil stejně přísnými pravidly jako chov arabských koní, a proto ruští hippologové považují tohoto koně za plnokrevníka. Patrně právem, původně bylo křížení nepřípustné.
Zprávy o tomto plemeni jsou staré nejméně 3000 let. Achaltekinské koně od kočovníků kupovali v 1. tisíciletí př. n. l. pro vojenské účely Peršané a údajně je sedlala i baktrijská garda Dareiova, která se střetla s Alexandrem Velikým. Údaj je věrohodný, protože starověká Baktrie ležela mezi řekami Oxus (Amu Darjou) a Margos (Murgab), tedy v dnešní Turkmenii. Udivující je jen počet - 30 000 jezdců. Chov v turkménských oázách a na hornatých okrajích pouště byl tak proslulý, že o koně měli zájem i čínští císaři. Zhruba od 2. stol. př. n. l. vídáme na čínských malbách vyobrazené vysoké koně s dlouhým krkem a malou hlavou, táhnoucí luxusní vozíky. Mohli to být docela dobře achaltekinci, získaní obchodem nebo ukořistění. Číňané totiž neváhali uspořádat tažení až do Farghany, aby se zmocnili "nebeských koní". Později se plemeno rozšířilo i do Arábie, Kazachstánu, Dagestánu a zásluhou ruských odborníků až na severní Kavkaz.

Popis a charakteristika:

Achaltekinec je pouštní jezdecké plemeno s tenkou kůží bez podkožního tuku a s jemnou srstí, s řídkým hedvábným ohonem a hřívou, a okem ve tvaru mandle. Je prošlechtěné k rychlé jízdě s menší zátěží a pečlivě ošetřované, chráněné před chladem i slunečním úpalem. Mezi místními plemeny má výjimečné postavení, neužívá se k běžné práci a krmí se zvláštní dietou s vysokým obsahem bílkovin a tuku a malou dávkou objemového krmiva. Tradičním krmivem jsou například granule ze sušené vojtěšky, hrudky z ovčího tuku, vajec, ječmene a kvatlamu, nebo smažené těstové placky.
Podle západních požadavků není achaltekinec právě dokonalý. Je to štíhlý, nižší kůň (ideální výška 157 cm, průměr 154 cm, klisna o 2 - 5 cm nižší) s nápadně dlouhým krkem, jemně modelovanou hlavou nesenou vysoko nad kohoutkem, užším hrudníkem (obvod asi 167 cm), delším, měkčím hřbetem s náznakem štěpení zádě, zato s dobře vyvinutým hřbetním svalstvem. Má mimořádně dlouhé bérce a strmou spěnkou. Obvod holení je v průměru 18,9 cm. Kopyto je malé, s nízkými patkami, neobyčejně tvrdé, rohovina je velmi kvalitní. V přírodních podmínkách se neková.
Chod je vydatný, vyrovnaný, předností je mimořádná obratnost a rychlá reakce na terénní překážky. Krokem se achaltekinec pohybuje jen na pastvě. Klus je tvrdý a drobivý, pro jezdce velmi nepříjemný, ale cval je plavný, vyrovnaný, hladký. Mimochod se u tohoto plemene téměř nevyskytuje. Kůň se zdá mnohdy slabě osvalený, ale menší množství svalové hmoty je pro něj výhodou, ulehčuje mu snášení veder a lepší hospodaření s vodou. Ačkoliv postoj končetin nebývá korektní, protože vinou užší hrudi bývají přední nohy sblížené a zadní mají sklon k šavlovitosti, výkonnost tím rozhodně ovlivněna není. Je neobyčejně odolný a vytrvalý, stvořený pro distanční jízdy. Vydrží dlouho bez vody a krmení, snadno snáší vedro. Působivý je nejen hrdý postoj a neobvyklé držení hlavy, ale také srst vyznačující se výrazným kovovým leskem. Achaltekinský bělouš je stříbrný, plavák zlatý, hnědák bronzový či měděný. Vraníci jsou velmi vzácní.

Povaha:

Achaltekinec mívá tvrdou, svévolnou povahu a těžko se ovládá. Je to srdnatý kůň a rozhodně není bojácný. Svému stálému jezdci věrně slouží. Má výborný orientační smysl a skvělou paměť, takže se v známém terénu pohybuje zcela bezpečně. Výcvik tohoto plemene je obtížnější, místní lidé své koně ovšem zvládají skvěle a při dostizích jim ponechávají plnou vůli. Hřebci jsou dosti nesnášenliví, ale velmi soutěživí, klisny naopak mírné, výborné matky, které svá hříbata udatně brání. Plemeno se odchovává v přírodních podmínkách, klisny s hříbaty tráví první měsíce života v oázách.

Využití a sport:

V Turkmenii byl achaltekinec nejvíce ceněným jezdeckým koněm, který se uplatňoval dříve při přepadech karavan, později hlavně při vojenských příležitostech. Hippologové ruské říše jej považovali spíše za kuriozitu, ke zlepšení jiných plemen se využíval jen ve středoasijské oblasti. Jeho hodnocení se zlepšilo až v době mezi světovými válkami, kdy docházelo k pokusným křížením s evropskými plemeny. Je velmi vhodný pro individuální spolupráci s jedním jezdcem, horší je jeho "kolektivní" využití v jezdeckých oddílech.
Nejslavnější zkouškou vytrvalosti achaltekince byla jízda z Ašchabadu do Moskvy, kterou absolvovali v roku 1935 achaltekinští a jomudští koně. Trasa měřila celkem 4 128 km, z toho 960 km vedlo pouští. Cesta trvala 84 dní a tento výkon nebyl nikdy vyrovnán, natož překonán.
Na území bývalého SSSR slouží achaltekinec k mnoha sportovním soutěžím, například skokovým, dálkovým jízdám i k drezuře. Držitelem zlaté medaile z olympiády v Římě v r. 1960 za drezuru se stal Filatov na achaltekinském hřebci Absentu. V posledních letech se zvýšila účast jezdců z bývalých sovětských republik na mezinárodních jezdeckých soutěžích, ačkoliv podmínky nyní mají k požadované úrovni daleko. Nevyhnutelně se však styk s cizími ekipami a jezdeckými názory, jemuž dosud bránila železná opona, projevuje na zlepšení chovu sportovních koní. Dosud koně soutěžili v mnoha disciplínách bez naděje na úspěch, protože se nemohli vyrovnat s výkonnostními požadavky, což mělo vliv na řízení chovu. Výsledkem je, že doposud velice výjimečný achaltekinec se vyvíjí tak, aby vyhovoval novým kritériím, a začíná tudíž získávat vnější znaky, odpovídající obvyklému typu evropského soutěžního koně.

Koně pro zlatého boha

"Jeho běh je tak plavný, jako pohádkový ptačí let... jeho barva zlatá, jako záře slunce..."
Řadou pověstí a bájí je opředen štíhlý, lehkonohý kůň, jehož vzácná krása se snoubí se vznosným a plavným pohybem ve všech chodech. Jeho domovina se nachází mezi horskými hřbety Kopet-Dag a bezvodými černými písky pouště Karakum v jižní části Turkménie, kde byl více než tři tisíciletí chován na prahu jurty kočovníka. Byl to kůň horké pustiny, který doprovázel svého pána a jeho karavanu při dlouhých putováních. Snášel všechny těžkosti a útrapy válečného života za pochodu jednou z nejdrsnějších pouští světa a neměl soupeře v oddanosti svému pánu. Dodnes nese jméno kočovného kmene Achal-Teke, který tuto nehostinnou stepní a pouštní oblast kdysi obýval.
Prošly věky, změnily se civilizace, na místo jednoho národa nastoupil národ jiný, ale úžasní "Nebeští koně" neměli sobě rovné na celém světě. Díky izolované poloze oáz v Turkménii mohli být tito koně chováni ve své čisté podobě a v průběhu staletí se stále více rozvíjely typické vlastnosti a znaky ojedinělé rasy pouštních koní, která stojí v úzkém vztahu k arabským plnokrevníkům. Achaltekinští koně jsou nejoriginálnější a nejčistší formou starého turkménského kmene, a tím i nejstarší plnokrevnou rasou světa.
Achaltekinští koně patří do skupiny orientálních koní (podskupiny koní íránských) a podle ruských hippologů jsou předky koní arabských. Jejich vzácná krev koluje i v žilách anglického plnokrevníka, orlovského klusáka, karabašského, karabairského, lokajského, trakénského koně a mnoha dalších plemen.
Kůň plemene Achal Teke je pověstný svou tvrdostí, skromností, vytrvalostí a schopností zdolávat dlouhé jízdy v pouštním terénu.
Exteriérově se koně tohoto plemene podobají spíše anglickému plnokrevníku než arabovi. Jemná hlava se vyznačuje rovným profilem, dobře utvářenýma, pohyblivýma ušima a velké, výrazné oči vyjadřují citlivost, inteligenci a odvahu. Dlouhý, štíhlý krk je nasazen velmi vysoko, téměř kolmo k tělu, zatímco hlava s ním svírá úhel 45 stupňů. Díky dlouhému krku a držení hlavy se huba ocitá nad úrovní kohoutku, což je jeden z význačných rysů tohoto plemene. Kohoutek bývá vysoký a sbíhá k strmé pleci, trup je válcovitý, hřbet příliš dlouhý, hrudní koš mělký a bedra slabá. Záď koně je rovná a nízká a pro obvyklá měřítka nepřijatelná. Pánev je však se hřbetem v bederní oblasti dobře svázána, záď je šlachovitá a silná a poměrně dlouhá stehna jsou dobře osvalená. Končetiny jsou dobře osvalené, s čistými šlachami. Přední nohy obvykle stojí příliš blízko sebe, jsou však rovné s dlouhými předloktími. Dlouhé zadní nohy mívají často šavlovitý postoj a sblížená hlezna, s hlezenním klubem umístěným vysoko nad zemí. Drobná kopyta mívají často velmi nízké patky. Průměrná výška se pohybuje okolo 154 cm. Znakem plemene je krátký, hedvábný ohon, který bývá - podobně jako hříva - poměrně řídký. Kštice i hříva se často zastřihují nakrátko. Srst je neobyčejně jemná, přiléhavá a lesklá a kůže velice tenká, což jsou typické znaky pouštího typu. I přes výskyt celé řady konvenčních vad však působí achaltekinský kůň harmonickým dojmem a určitým druhem neopakovatelné, osobité krásy. Také pohyb achaltekince je mezi koňmi unikátem: staletí prožitá v krajině hlubokých písků vedla k adaptaci zvířat pro tyto náročné podmínky. Zvětšila se nášlapová plocha kopyta, takže se kůň tolik nebořil do měkkého písčitého podkladu a jeho pohyb se podobá spíše plavnému klouzání nad zemí bez jakýchkoliv otřesů nebo houpání.
U žádného plemene na světě není známa taková různorodost barev, jaká je právě u plemene Achal-Teke. Vyskytují se zde vraníci, bělouši, ryzáci i hnědáci, můžeme se však také setkat s albínem či zvířaty s krásným zlatistým nebo stříbřistým odstínem. K nejpůsobivějším jedincům patří zlatí ryzáci s lesklou srstí, která se podobá roztavenému kovu. Zvláště na slunci jsou tito koně neobyčejně krásní a není proto divu, že byli v minulosti zasvěceni bohu Slunce.
Achaltekinci se dělí na tři základní typy, které se od sebe liší tělesnými rozměry a stavbou těla. Jedná se o základní typ, střední typ a masívní typ.
Tyto typy jsou ovlivněny místem svého výskytu. Například v Dagestánské oblasti se můžeme setkat se středním typem, Turkmenská oblast je domovinou koní základního a středního typu a v Kazachstánské oblasti se chová typ masívní, který se také nejlépe hodí k jezdeckému sportu.
Každý z těchto typů je velmi zajímavý a jsou na něj kladená vysoká chovatelská i sportovní kritéria. Koně se podrobují výkonnostním zkouškám na dostihových drahách, jejichž hlavní centra se nacházejí ve městech Ašchabád a Tbilisi. Vrcholem těchto výkonnostních zkoušek je derby achaltekinských koní.
Turkméni, podobně jako Arabové, znají nazpaměť rodokmeny svých koní, které jsou tradicí sdělovány z generace na generaci. Koně jsou u nich velmi vysoko ceněni a nejlepší zvířata není možné odkoupit za žádnou světovou měnu. Kůň je zde majetkem i dobrým druhem svého pána. Hříbě, které se odstavuje ve věku dvou měsíců a často i dříve, je krmeno několikrát denně výhradně z rukou svého pána. Následuje potom člověka po celý svůj život, nesnese na sobě jiného jezdce a ochraňuje svého pána lépe než pes. Práce s výchovou achaltekinského koně je zdlouhavá a mnohem náročnější, než s jinými plemeny koní. Násilím se zde nic nezmůže - jenom bezmezná trpělivost a laskavost je odměněna cenou nejvyšší - důvěrou koně, který vloží do dlaní člověka celé svoje srdce. Takový kůň se stává spíše dalším členem rodiny nebo druhem, s nímž lze směle kráčet ke stupňům vrcholných soutěží.
Pro Turkmény je závodění na koních naprosto přirozené. Přitom však dopřávají svým zvířatům pouze dietu s vysokým obsahem bílkovin, například sušenou vojtěšku, kuličky z beraního loje, vejce, ječmen a quatlame, smažené placky. Také spásání sporé stepní vegetace nebývá možné každý den, a přesto se achaltekinským koním nemůže rovnat žádné jiné plemeno. Před poledním sluncem i nočním chladem je však nutné chránit koně plstěnými přehozy. Pozoruhodným jevem také je, že achaltekinským koním chybí stádový pud. Jsou zvyklí žít osamoceně se svým pánem a není radno je nechávat spolu pohromadě. Jsou to poměrně nervózní a tvrdohlaví koně, pokud si však člověk získá jejich důvěru, nikdy ho již nezklamou. Také nikdy vědomě člověku neublíží.
Metoda chovu s ohledem na původ byla u plemene Achal Teke používána řadu století, kdy ještě neexistovaly žádné plemenné knihy. Z tohoto období jsou také známá jména významných plemenných hřebců, jako byl například Jeverdy Teleke, Melekuš, Bek Nazar Dor a Karlavač. V roce 1926 bylo provedeno první zkoumání této rasy. Cestou výzkumu a s využitím archivů byla objasněná a zapsána větší část původu plemene Achal Teke a podařilo se udržet některé z linií až do dnešních dnů. Přesto zájem o achaltekinské koně klesal, i když se od roku 1921 chovali plánovitě na severních svazích Kopet-Dagu (pohoří v blízkosti Ašchabadu). V roce 1978 hrozilo tomuto plemeni úplné vymření. Tehdy zbývalo na celém světě pouhých 1350 koní včetně hříbat. Naštěstí se chovatelé stačili uvědomit hodnotu tohoto unikátního plemene a achaltekinské koně se podařilo zachránit. Centrum jejich chovu zůstalo pohoří Kopet-Dag, větší rozšíření existuje také v Turkménii, Kazachstánu, Uzbekistánu a Kirgízii.

Linie "ARAB":

Tento legendární bílý hřebec, který se mimo jiné zůčastnil i proslulých výkonnostních zkoušek na 4128 km dlouhé trase mezi Moskvou a Ašchabádem v roce 1935, vynikl i v rozmanitých sportovních disciplínách (v parkúru, kde překonával výšky 2,20 m, v drezúře, v trojboji) a v každé z těchto disciplín byl nejednou vítězem a ruským šampionem. Do chovu odešel Arab až v 19 letech, přesto však stačil přivést na svět řadu vynikajících hřebců, z nichž je pravděpodobně nejpopulárnější vraník Absent. S Filatovem v sedle vyhrál tento hřebec v drezúře zlatou medaili na olympijských hrách v roce 1960 v Římě a na OH v Tokiu roku 1964 byl třetí. A ačkoliv i Absent odešel do chovu až v 18 letech, měl dost úspěšných potomků, mezi nimi i hřebce Lakmuse, který byl v úzkém výběru koní pro OH v Soulu.

Anglický plnokrevník A1/1 -info

4. února 2008 v 19:29 | eror... |  ↕PLEMENA↕

Popis a charakteristika:

Anglický plnokrevník je nejrychlejší kůň na světě, vynikající stavby a velké výkonnosti. Od arabů se liší rovným profilem, výrazným kohoutkem, ale i silným hřbetem a nápadně dlouhou, šikmou lopatkou. Chod je nízký, úsporný a dlouhý. Je to typicky dostihový a sportovní kůň, vyžadující intenzivní péči a dokonalý výcvik. Je to zvíře živé, odvážné, ale mnohdy obtížně ovladatelné a poměrně nesnášenlivé. Pochopitelně, jeho agresivní povaha je předpokladem úspěchů na závodní dráze.
Průměrná výška anglického plnokrevníka je 157 cm v kohoutku, ovšem to není určující. Závodní koně bývají vyšší od 165 cm do 175 cm, sprinteři naopak menší, kolem 160 cm. Hackové dokonce pod 145 cm. Obvod hrudi je mohutný, od 180 do 195 cm a holeň nemá být v obvodu menší než 20 cm. Důležitá je kvalita nohou a kopyt, která mohou být trochu plošší, hmotnost koně bývá 500 - 600 kg, ale v podstatě žádný z těchto rozměrů, kromě obvodu holeně, není určující. Záď je dobře vázaná, v bedrech musí být silná, plyne z ní síla pro rycholst. Trup je úměrně dlouhý. Zadní nohy jsou dlouhé, s velmi dobře utvářenými hlezenními klouby, takže umožňují maximální sílu odrazu. Přední nohy jsou jemné, s dlouhým, svalnatým předloktím a velkými plochými klouby. Hloubka hrudínu umožňuje maximální rozšíření plic, což je pro dostihového koně podstatné. Krk je dlouhý, půvabný a nízko nasazený, hlava delší, užší, ušlechtilá, živého výrazu, bez náznaku masitosti žuchev. Barva srsti není důležitá, převládají však hnědáci, ryzáci, bělouši jsou vzácnější, ale zato se velmi často vyskytují bílé znaky.

Povaha:

Anglický plnokrevník je kůň velmi svérázný, dá se říct, že každý z nich je osobností. Má také své rozmary a často prosazuje svou vůli. Například klisnu Kincsem doprovázela na dostihy kočka, Belendek se uklidňoval přítomností berana, s nímž sdílel stáj, jiní koně se přátelili se psy. Vůči lidem nejsou plnokrevníci příliš přátelští, vyžadují odborný přístup a nezřídka bývají nervózní. Jejich povaha je zcela podřízena účelu, jsou to koně časně vyspívající, musí být co nejdříve schopni výcviku, protože již dvouletí běhají první dostihy.

Využití a sport:

Je to výhradně sportovní kůň, používaný k dostihům, převážně rovinovým. Pro své vynikající vlastnosti byli plnokrevníci využíváni k získávání jiných sportovních nebo pracovích plemen. Tak vznikl například anglický polokrevník, kůň vyšší a těžší než plnokrevník, skutečně všestranný. Anglický plnokrevník se podílel i na vzniku anglo-araba, hispano-araba, amerického klusáka, amerického jezdeckého koně a dokonce i českého teplokrevníka. Výborným sportovním koněm, který patří mezi anglické polokrevníky, je i kůň Kinského.

Historie koně

4. února 2008 v 18:58 | eror... |  Historie
Dnešní kůň ,Equus caballus,patří do čeledi Equidae spolu s osly a zebrami.Equidae spadá do řádu Perissodactyla,kam patří i tapíři a nosorožci,kteří pocházejí ze skupiny primitivních ,dávno vyhynulých předků všech kopynatých savců ,Condylarthra.
Fosilní pozůstatky umožňují vystopovat alespoň některé stránky vývoje moderního koně až do doby před nějakými šedesáti miliony lety a pochopit,jak se postupně přizpůsoboval změnám prostředí.
Doložená historie moderního koně začíná u Eohippa,rovněž zvaného ,,kůň úsvitu´´,tedy úsvitu věků ,o němž víme,že žil v Severní Americe v eocénu (před padesáti pěti až třiceti osmi miliony lety ).Eohippus ,zvíře ne větší než pes ,byl uzpůsoben k životu v lese a pohybu po měkké půdě .Měl čtyři prsty na předních nohách ,tři na zadních a polštářky jako pes.Jeho drobné zuby s nízkými korunkami se hodily na spásání listů a další nízké měkké vegetace.Měl pravděpodobně ochranné zbarvení ,které mu pomáhalo unikat dravcům.
Během oligocénu (před třiceti sedmi až dvaceti šesti miliony lety)nejprve Mesohippus a později Merychippus se začínají od svého předka odlišovat:nohy se prodlužují ,záda narovnávají (Eohippus měl záda vyklenutá )a celkově velikost zvířat narůstá.Jeden prst na předních nohách mizí ,takže na předních i zadních zůstávají prsty po třech.I zuby se mění ,premoláry (zuby třenové)se stále více podobají molárům(stoličkám.).V tomto pomalém evolučním procesu k nejvýznamější změně došlo v miocénu (před dvaceti pěti až sedmi miliony lety),kdy pralesy ustoupily bezlesým pláním a stepím ,na nichž se předkové koní usadili.Tato výrazná změna prostředí si vyžádala i změnu chrupu,určeného nyní na pasení namísto dřívějšího spásání ,prodloužení krku ,zjednodušující pasení ,prodloužení nohou ,umožňující rychlejší únik před dravci,a přizpůsobení nohou na tvrdý terén.V této době se také vyvinul jediný prostřední prst chráněný kopytem .Vnější prsty se již nedotýkaly země a prostřední prst se zvětšil a zesílil.
Pak se vývoj čeledi koní vydal různými směry a vzniklo několik podčeledí.Nakonec však všechny ostatní vyhynuly ,a tak jedinou spojnicí mezi Eohippem a moderním Equem zůstal Pliohippus.
Pliohippus se vyvinul před pěti až deseti miliony lety a měl dlouhé nohy s jedním kopytem na každé noze.Jeho přímý potomek Equus ,druh moderního koně ,se konečně objevil před jedním milionem let.
Během doby ledové,pleistocenské epochy,se Equus rozšířil přes pevnincké mosty,které v té době v Evropě ,Asii a Africe spojovali rozptýlené oblasti pevné půdy.Nicméně zánik těchto mostů(např. v místech dnešního Gibraltarského průplavu nebo Beringovy úžiny),když asi 10000 lety led ustoupil ,znamenal,že když zvíře na jednom kontinentu vyhynulo ,nemohlo se zde znovu rozmnožit-alespoň ne bez pomoci člověka.Přesně to se stalo v Americe :z nějakého nevysvětlitelného důvodu kůň zmizel .Objevil se zde teprve o tisíce let později,kdy ho sem přivezli evropští kolonisté.Všichni členové moderní čeledi Equidae jsou rychlými běžci s pouhým jedním prstem na každé noze(měkká rohovina nad kopytem koně-ostruha-je patrně pozůstatkem polštářků jeho předka Eohippa).Žijí ve stádech a jejich zuby jsou uzpůsobeny žvýkání rostlinné potravy.
Dnešní koně a poníci se zřejmě vyvinuli ze tří tipů,jejichž rozdíly byly způsobeny odlišnými životními podmínkami. V severní Evropě to byl pomalý těžký kůn(Equus silvaticus),od něhož se odvozují světová plemena těžkých koní.Pak zde byl primitiví asijký divoký kůň kertak,jehož potomci byli zjištěni ještě v roce 1881 (a nazváni koně Převalského),a nakonec ušlechtilejší tarpan z východní Evropy.
Později v době ,kdy člověk začal koně domestikovat ,se vyvinuli čtyři poddruhy:dva druhy ponyů a dva druhy koní .Poník typu 1 zabydlil severozápadní Evropu a připomínal dnešního exmoorského ponyho .
Pony typu 2 ,který byl větší a hruběji stavěný ,žil v severní Eurasii..Jeho nejblížším současným ekvivalentem je asi highland pony.
Kůň typu 3 byl o něco větší ,ale se štíhlejší stavbou těla a hodil se do horkého podnebí.Jeho nejbližším příbuzným je achaltekinský pony.
Kůň typu 4,rozšířený v západní Asii,byl nejmenší ,ale nejušlechtilejší byl předchůdcem kaspického ponyho.

Uvod

4. února 2008 v 18:35 | eror... |  UVOD
Tento blog je věnovany konim a ponikum....a všemu ohledně jich